Elektronický archiv deníku PRÁVO spravovaný společností NEWTON Information Technology, s

Elektronický archiv deníku PRÁVO spravovaný společností NEWTON Information Technology, s. r. o.
http://pravo.newtonit.cz

Datum: 19.07.2003
Autor: Jiří P. Kříž, Foto PRÁVO - Jiří P. Kříž
Zdroj: Právo
Strana: 19

Sud prachu je anatomií zla

Ústecké Činoherní studio čeká na obnovu vlastní scény zničené do mrtě loňskou srpnovou povodní. Premiéry jeho inscenací se uskutečňují na různých místech. Například Sud prachu Makedonce Dejana Dukovského v režii Petra Kolihy, součást "činoheráckého" projektu Balkánská sezóna, v pražském A studiu Rubín, kde se bude hrát i po prázdninách. Filmová verze Sudu prachu (režie Goran Paskaljevič) získala v roce 1998 a 1999 několik významných mezinárodních cen. Je dobré, že se režie jevištní verze Sudu prachu ujal filmový režisér Koliha. Dukovského anatomie kořenů, podob i následků balkánského etnicko-náboženského prokletí zloby, nenávisti a zla je totiž mozaikou kratičkých příběhů, v nichž postavy jednoho vstupují do dalšího, aby pak zcela zmizely - jako tisíce ubitých, tělesně, duševně i duchovně válkou zmrzačených lidí nešťastného koutu Evropy. V takřka filmových střizích odkrývá Koliha na jevišti zákoutí lidské primitivnosti, výrony agresivity měnící postupně člověka v bestii schopnou vraždit, mstít se. Kde ustoupí rozum a lidskost, mění se společnost v nejhorší smečku, v níž vládne bezuzdná hrubost, zločin. Ten, povýšen na normu poměřování hodnost, vrací lidstvo až někam do jeho pravěku. Taková byla Jugoslávie 90. let 20. století, věku prokletého ideologiemi, šílenými vůdci a jejich vyznavači. Nejenom v Evropě. O tom vypovídá Sud prachu, pravá životní cool, neboť není jen siláckým gestem včerejších adolescentů pokoušejících se pohrdat pravidly a kulturností, nýbrž je krutou životní realitou. Neuvěřitelnou, ale strašlivě pravdivou. Politickému divadlu (filmu, literatuře) se v Česku po "sametové" zatím příliš nedaří. Úsměvně ironické filmové a jiné romance rozkošně nahrazují skutečné (sebe)reflexe. A současné zlořády autoři nevnímají vůbec. Jako by ani nebyly. A tak je Sud prachu Činoherního studia takovou malou vlaštovkou ohlašující možná jaro skutečných, ne jenom mile zlehčujících příběhů o jakýchsi dávných, nebo snad dokonce proboha i dnešních (?) problémech. Chválím divadlo roku 2000, že v Sudu prachu nalezlo téma, které nás s Balkánem, ať chceme, nebo ne, spojuje: Pojítkem je vítězící bezuzdné neprávo, korupční prostor vyklízející pole dnešním i příštím křivdám. Sud prachu blízko ohně. Je to téma naléhavě varovné.

FOTO - Zleva Leoš Noha (Palcát) a Jan Dvořák (Boris) ve hře Sud prachu makedonského autora Dejana Dukovského, kterou ústecké Činoherní studio uvádí v pražském A studiu Rubín.

Elektronický archiv Mladé Fronty DNES spravovaný společností NEWTON Information Technology, s. r. o.
http://mfdnes.newtonit.cz

Datum: 18.07.2003
Autor: VLADIMÍR MIKULKA
Zdroj: Mladá fronta DNES
Strana: 07

Sud prachu zachycuje atmosféru válečného Balkánu

Divadlo - recenze

Česká premiéra hry makedonského dramatika Dejana Dukovského Sud prachu (napsaná roku 1995) se stala součástí tzv. balkánské sezony připravené Multiprostorem Louny. Kromě něj se na inscenaci podílelo i Činoherní studio Ústí nad Labem a pražské A-Studio Rubín. S celoevropsky úspěšnou hrou se nicméně české publikum nesetkává úplně poprvé: předloni představil Sud prach rakouský Schauspiel Gratz v rámci Pražského festivalu německého jazyka a k vidění byla i filmová verze. Autor si klade za cíl zachytit společenské klima válkou rozvráceného Balkánu devadesátých let, a to na nejnižší možné, občas doslova sousedské úrovni. První dvě třetiny Sudu prachu tvoří krátké, několikaminutové výstupy, sjednocené společným motivem: bezohledným, brutálním, nepřehledným a často téměř nemotivovaným násilím. Postavy přecházejí z výstupu do výstupu, z agresorů se stávají oběti, mrtvol přibývá, uniknout není kam. Tato část hry je napsaná skutečně sugestivně - a inscenátorům slouží ke cti, že s textem dokážou držet krok. Režisér Petr Koliha se nezdržuje psychologizováním, vede herce k vytváření výrazných, ostrých figur, občas až na hranici karikatury, a udržuje jak zběsilé tempo, tak žádoucí rovnováhu mezi krutou směšností a samoúčelnou, beznadějně tupou surovostí. Dění rytmizují krátké taneční předěly, během nichž oběti i násilníci ruku v ruce křepčí po scéně - po chvíli se vše slévá do jednoho absurdního a bezvýchodného víru barevných košil a teplákových souprav, sentimentálního žvanění, rakije, primitivní agresivity a buransky zálibného ponižování slabších a bezbranných. Téměř hmatatelnou intenzitu představení posiluje i ochota souboru jít až na doraz - rány lahvemi do hlav jsou nemarkýrované a herci se pohybují mezi střepy poházenými po celém jevišti. Inscenace přitom nepostrádá humor, diváci se smějí často, ale stejně tak jim mrzne úsměv na tváři. Třeba při představě, že vzdor vyhrocené nadsázce to všechno působí docela obyčejně, skoro domácky, a že by se tudíž hra možná nemusela týkat jen bezpečně vzdáleného Balkánu. Problémem takto vystavěného textu je jeho lineárnost: výstupy se řadí jeden za druhým bez patrné gradace či celkového směřování a navzdory řadě překvapivých point po čase hrozí únavná jednotvárnost. Autor se tomuto nebezpečí snaží čelit výraznou změnou nálady i prostředí: zvolňuje zběsilé tempo a posílá své postavy užírat se steskem a nicneděláním do zámořské emigrace. V tuto chvíli však hra i její inscenace ztrácejí na intenzitě, přestože emigrantský obraz odhaluje hořkou pointu: "balkánskou" neschopnost žít nesou hrdinové sami v sobě, ani odchod není řešením. To se však již pohybujeme na úrovni racionálního poznání. Emocionální náboj z první části už v záběru bohužel chybí.

Autor je publicista

***

Multiprostor Louny, Činoherní studio Ústí nad Labem, A-Studio Rubín Praha
Dejan Dukovski Sud prachu
Překlad Aleksandar Kolevski. Dramaturgie Lenka Kolihová-Havlíková, hudba Jitka Andělová, scéna Tomáš Bambušek, kostýmy Andrea Králová. Česká premiéra v Lounech 23. května.