Marek Horoščák (*1976) patří bezesporu k těm zajímavějším mladým dramatikům a úměrně tomu také pomalu a jistě získává zaslouženou pozornost. „Je to idiot. Poradí si.“ je jeho nejnovější, dosud nezveřejněnou, hrou. Vystudoval dramaturgii na Divadelní fakultě JAMU v Brně; absolvoval dramatizací novely Petera Handkeho „Zvláštní žena“ (1999 Divadlo Komedie, režie J.A.Pitínský). Na svém kontě má několik her. „Mein Faust“ získala prémii v soutěži o původní hru Nadace Alfréda Radoka za rok 1996, poté byla uvedena ve formě scénického čtení na festivalu Divadlo v pohybu v Brně 1998 (náčrt: Peter Scherhaufer) a uveřejněna v internetovém časopise Yorick. Drama „Trakl“, které se umístilo ve finále radokovské soutěže v roce 1998, bylo ve formě scénického čtení uvedeno v Eliadově knihovně v Divadle na Zábradlí (režie Jan Šprincl) a v březnu letošního roku jej v režii J. A. Pitínského uvedl Český rozhlas. „Vařený hlavy“ (druhé místo v soutěži Nadace A.Radoka za rok 1999) nastudoval v Divadle Husa na Provázku režisér Pavel Šimák. „Je to idiot. Poradí si.“ - variaci na téma idiot – zrealizuje v rámci Lesa divokých čtení umělecký šéf Činoherního studia v Ústí nad Labem David Czesany.
***
Proč Mein Faust? Proč faustovské téma?
Na otázky typu „proč“ se mi chce odpovídat „nevím“, ale to by nebylo spravedlivé. Faust asi proto, že je to pěkný hrdina, který se ptá na zajímavé věci, o kterých je dobré přemýšlet. Z druhé strany: Spíš jsem napsal takovou komedijku, ve které se hlavní postava starého alkoholika jmenuje náhodou Faust. Určitě jsem tím nechtěl řešit všechny problémy světa. Jak mi kdysi řekl Peter Scherhaufer: „Ty bys chtěl akorát sedět doma a smolit si ty svoje komedie!“ Naprosto vystihl jednak můj přístup k realitě a taky styl téhle hry. Je to takové lehké hraní s těžkými tématy. Bavila mě ta figurka rozezleného dědka, který může všechno, ale neví, jaký to má mít smysl a tak se v tom pěkně ráchá.
Proč si myslíš, že nebyl inscenován?
„Mein Faust“ byl pouze čten, nikoliv inscenován, a je to dobře, protože mu chybí konec a místy je to dost rozvleklé. Na druhou stranu, když to četli na Provázku, docela se lidi bavili, ale na inscenaci to má moc slabých míst a nedořečeností a je to takové neučesané.
Proč Trakl? Jak to tak na člověka přijde, že napíše hru o expresionistickém básníkovi?
Přijde to na člověka tak, že se mu líbí temnota Traklovy tvorby, začne si vymýšlet takovou pokřivenou postavičku, k ní přidává další postavičky, píše o nich takové scénky a pak to dá všechno dohromady a je z toho takové pásmo. Dlouho jsem to nechtěl dát nikomu přečíst, protože mi přišlo, že je to takový řev úchyla a že ta bolest, co je v tom, je moc. A taky že to je na někoho moc. Hodně lidí se ptá, co se tomu mému Traklovi stalo tak strašného, že má takové deprese a je tak příšerný na lidi okolo. To já nevím a mám s tím teď velký problém rozluštit, ze které částí mé psýchy to vlastně vyhřezlo a kde se to ve mně bere.
Trakl byl uveden ve formě čtení a pak jsi ho upravil pro rozhlas. Co říkáš na realizaci?
Čtení se mi moc líbilo, bylo to takové pěkně přidušené a přitom velmi pěkně zahrané. Takový pěkný výkřik to byl. Udělali z toho mého depresivního řvaní ucelený výkřik.
V rozhlase to byla jiná káva, to jsem se chytal stropu, co jsem to spáchal. Říkal jsem si, jestli mám vůbec právo chrlit na lidi svoje (byť estetizované a notabene několik let staré) deprese pomocí radiopřijímače. Zatím mi nikdo hubu nerozbil, asi to nikdy neposlouchal. Ale zase na druhou stranu: velice mě bavilo vymýšlet rozhlasovou verzi - pěkně jsem si s tím pohrál a rozhlas mě začal docela lákat.
Co říkáš na to, že se nikdo dosud neměl k tomu, uvést tento text na divadle?
Už formou to není nic jednoduchého, jsou to spíš jednotlivé scénky bez velkého propojení, nemá to potřebný tah - to bylo třeba v tom rozhlase hodně poznat. Myslím, že by si případný režisér musel vynalézt nějaký geniální klíč, jak to pospojovat a že by ho to stálo asi hodně úsilí. Dlouho jsem si říkal, že to je jenom fragment a že ho dopíšu, ale říkal jsem si to tak dlouho, že už k tomu teď nemám vlastně co dodat. To téma už mě opustilo a musel bych se do toho nutit. A to je pak vždycky strašně poznat, když se něco připisuje takhle z musu.
Vařený hlavy - cena v Radokovi, premiéra na Provázku - konečně divadelní realizace. Jak se ti líbí verze režiséra Pavla Šimáka?
Myslím si, že je to velice pěkně a poctivě udělané představení. Ten pocit zmaru, který jsem do toho vložil, se v tom skutečně objevil a to velmi intenzivně - z jedné zkoušky jsem šel s pocitem, že budu napříště psát jenom takové lidské příběhy, co pohladí po duši, nebo se na to psaní vykašlu úplně (a to prosím ty největší vulgarity citlivě odstranili). Pak jsem ale viděl premiéru, na které se většina lidí řehtala na místech, kde jsem si myslel, že by jim měl běhat mráz po zádech a řekl jsem si, že dnešní divák je asi dost otrlý na to, aby spolknul ještě daleko cyničtější a krutější věc. Takže výsledek: zase nevím, jako jsem nevěděl předtím.
Co tě vedlo tomu, že jsi napsal detektivku - protože Vařený hlavy jsou v jistém smyslu detektivka?
Rozhodně to nebyl cíl a předem určený žánr, spíš to měla být taková černočernočerná komedie, někdo to zase nazval krutá moralita - takže možná spíš i tak, než detektivka. Narozdíl od předchozích textů je to věc poměrně extrovertní, taková divoká, ovšem opět nevím, ze které části mého podvědomí se to všechno vzalo. Vím jenom, že když jsem to dokončoval, tak jsem byl pekelně nasranej. A když jsem to po tom roce a něco viděl na jevišti, zase jsem se chytal za hlavu a říkal si: Jéžiš! Co jsem to udělal! Jak já jsem to jenom myslel?
Připravila Iva Volánková